Vysokoškolské vzdělání versus praxe
Na téma vzdělání versus praxe jsem absolvoval tolik rozhovorů a slyšel tolik názorů, že mě to donutilo sepsat krátkou úvahu, či lépe řečeno vyjádřit na toto téma veřejně svůj názor.Cílem není formulovat jednoznačnou odpověď, jelikož jednoduše neexistuje. Proto zdůrazňuji, že se na problematiku dívám, na základě zkušeností s tím, jací kandidáti na pracovním trhu vítězí a kdo naopak nenachází pro své zkušenosti či vzdělání uplatnění.
Začnu rychlým pohledem do historie. V 90. letech obecně firmy upřednostňovaly ty kandidáty, kteří měli akademický titul. Zajímavějším faktem je, že firmy už tak nedbaly toho, jaké vzdělání dotyčný kandidát má a na jaké škole studoval. Jakýkoli vysokoškolský titul byl jednoduše zárukou toho, že dotyčný je, vedle své odbornosti, cílevědomý, umí dotáhnout věci do konce a je orientovaný na výsledky. Vysoké školy toho byly garantem. Otázkou je, zdali se o takové garanci můžeme bavit i po dvaceti letech. Pokud otázku položíme jinak, můžeme se zeptat: „Dokáže stát garantovat kvalitu vysokoškolského vzdělání?“. Oficiálně ano, jelikož zde máme institut akreditace, jež byl do českého právního řádu implementován zákonem č. 172/199 sb., o vysokých školách. Jaká je ale skutečnost? Odpovědí bych se pouštěl spíše do polemiky i díky tomu, že existují různé pohledy na to, co kvalita vlastně znamená. Udělejme si tedy raději přehled o počtu vysokých škol v ČR.
V České republice bylo v roce 2017 podle MŠMT akreditováno 26 veřejných, 2 státní (Policejní akademie, Univerzita Obrany) a 39 soukromých vysokých škol. Možná nejvíce vypovídající je další číslo a to 14. Jde o počet vysokých soukromých škol, které k minulému roku ukončily z nejrůznějších důvodů svoji činnost. Tyto instituce vyprodukovaly nespočetné množství studentů pyšnících se od té doby tituly Ing. či Mgr., kteří jediné, co mohou o svém vzdělání říci jistě je fakt, že jejich Alma mater již neexistuje.
Když vezmu v potaz soukromé vysoké školy, je na pováženou, zamyslíme-li se nad PR strategií některých organizací. Soukromá škola samozřejmě potřebuje svou propagaci, stavět však reklamu školy na líbivých „trendy“ pojmech, které se vzděláváním absolutně nesouvisí, mi přijde ne zcela šťastné. Vysoká škola má podle mého názoru ve svých studentech pěstovat neustálou touhu se učit, vzdělávat, číst a bádat, jelikož čím více člověk studuje nějakou oblast, dozvídá se, jak malého stupně porozumění zatím dosáhl. Ne titul, ale pouze toto poznání zaručí další, nejenom kariérní rozvoj.
Setkal jsem se s manažery z IT či farmacie, kteří vystudovali filologii či dějiny umění nebo měli pouze středoškolské vzdělání, nicméně uměli se do nové oblasti „ponořit“, učit se, měli „tah na branku“ a neustále na sobě pracovali. Zároveň jsem se střetl s magistry, kteří během svého studia nemuseli přečíst žádnou odbornou publikaci a diplomovou práci napsali během týdne. Pokud člověk pochopí, co obnáší studium jakékoli problematiky, umí jít do hloubky a neklouzá po povrchu, vychází z ověřených zdrojů a pěstuje kritické myšlení, bude v jakékoli oblasti vždy napřed před těmi, kdo tak nečiní nebo to předstírají s uloženým diplomem ve skříni.
Názor, který prezentuji i svým klientům je, že pokud se nebavíme o technicky či vědomostně náročné pozici, kde musí být budoucí výkon podepřen minimálně pětiletým odborným studiem, orientujme se na jiná kritéria posuzování vhodnosti kandidáta. Mně se osobně nejvíce osvědčil důraz na identifikaci kandidáta s vybranou společností, jejími produkty, míra motivace, životní postoje a cíle, zjišťování schopnosti k vytrvalému a systematickému výkonu a v neposlední řadě vztah ke sportu. Poté může být vysokoškolský titul pouze plusovým bodem.
Vysokoškolské vzdělání by mělo být cílem každého, kdo nechce pracovat manuálně a kdo se chce systematicky profilovat v nějaké oblasti. Zároveň však při pohledu na životopis nepřeceňujme jejich držitele a zároveň nepodceňujme ty, kteří se rozhodli vydat jinou cestou.
